Frustrace a násilí v moderní společnosti

Naše společnost je převážně materialistická a je zaměřena na výkon. V dnešní společnosti jsme svědky zvyšování materiálních standardů životního stylu, které s sebou přináší technický a vědecký pokrok ruku v ruce s masivním využíváním přírodních zdrojů. Za několik posledních desetiletí jsme si zvykli na materiální blahobyt, zchoulostivěli jsme, trpíme nemocemi, které má na svědomí nadbytek. Technologický rozvoj v nás živí víru v neustálý pokrok a životnímu stylu našich předků se shovívavě usmíváme. Idea pokroku vytváří jakýsi optický klam. Minulost několika generací nazpátek je beznadějně překonaná, a tedy vlastně bezcenná, protože věříme, že to hodnotné prožíváme dnes a to lepší přijde zítra. Jako by dřívější generace snad ani neprožívaly šťastný a plnohodnotný život.

Moderní technologie a složité systémy se zavádějí i tam, kde je to naprosto zbytečné. Dnešní komplikovanost dříve úplně primitivních úkonů představuje nové bariéry. Snad nejzávažnější je fakt, že tlak na výkon je provázen rezignací na morální standardy, které tvoří základ naší civilizace. V nové době je každý nucen hledat cestu jak uspět. Překračovat hranice slušnosti, abych byl schopen zaplatit účty, je bohužel více než běžné.

Část společnosti nestačí tempu doby, ocitá se na okraji a je frustrovaná.

Aby člověk dosáhl na to, co se v materiální oblasti považuje za standard, musí dnes investovat mnohem vyšší, zpravidla intelektový výkon, než tomu bylo před několika lety. Pro mnohé je frustrující, co všechno musí podstoupit, aby opravdu uspěli. Někteří se propadají na samotné dno. Moderní společnost však netoleruje chudobu a vnucuje všem víru v materiální pokrok. V každé společnosti jsou silné tlaky ke konformitě a materialistická společnost tak prosazuje své hodnoty. Pokud jsou na předních příčkách hodnotového systému společnosti materiální úspěchy, pak ekonomicky neúspěšní jsou považováni za odpad.

Aby se společnost úplně nerozpadla, jsou chudí upláceni sociálním státem místo toho, aby stát odstraňoval bariéry, které sám vytváří. Na počátku současné celosvětové krize byl pokus o řešení chudoby americkou vládní intervencí do finančního sektoru, aby hypotéky byly dostupné chudým. Stát pro ně zařídil levné úvěry na bydlení. Chudé tak vlastně vtáhl do světa spotřebního života na úvěr. Ukázalo se, že pokus o zařazení chudých vrstev do spotřebního kolotoče k ničemu nevede. Život na úvěr nelze provozovat věčně, jednoho dne přijde účet, který je třeba zaplatit.

Lidé nepotřebují ke šťastnému životu mnoho. Proč by nemělo stačit to, co kdysi stačilo našim pradědům a prababičkám? Zkusil někdo propočítat, o kolik narostly náklady na rodinný dům za posledních sto let, a jaký podíl na tom má zákonodárství státu? Proč by chudí lidé nemohli bydlet bez elektřiny, když se tak žilo kromě posledních desítek let celé lidské dějiny? Proč nenechat lidský soucit, aby napájel žíznivé a krmil hladové namísto rozdávání práva na komfort, který nebude mít kdo zaplatit? Do jakých složitostí zabředly vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci? Proč neexistuje právo na denní mzdu?

Frustrovaní jedinci vybíjejí svou agresivitu doma (domácí násilí) i ve společnosti (hledání viníka – extrémismus, kriminalita jako náhradní strategie, jak být úspěšný). Napětí ve společnosti se projevuje i nárůstem šikany u dětí.

Kromě současné krize přichází daleko ostřejší globální konkurence, která tvrdě dopadne na lidi s nižším vzděláním a vůbec méně disponované. Společnost otevřená globální konkurenci miliardám Asiatů, ale bez jakéhokoli duchovního tmelu a s devastovaným morálním klimatem, je ohrožena rozpadem. Na sociální smír nebudou zdroje. Zvykli jsme si na materiální blahobyt a nebude se nám chtít slevit. Úspěšní nebudou ochotni dělit se s těmi, kteří neuspějí a ocitnou se na okraji.

Máme se obávat extrémismu?

Ano – pravicového i levicového. Viníci neutěšeného stavu se budou nacházet v chudých „příživnících“ i v bohatých „vykořisťovatelích“. Frustrace z vlastní ekonomické neúspěšnosti vhání tyto lidi do náruče extrémistického sektářství, kde hledají příčiny své neúspěšnosti a zároveň alternativní strategie, jak být v materialistické společnosti úspěšní. Všechny extrémistické ideologie 20. století měly společného jmenovatele: cílem jejich představitelů bylo okrást, zotročit, případně vyvraždit jiné skupiny obyvatel, kterým se kladlo za vinu všechno zlo, a nastolit takový společenský systém, kde by oni sami byli úspěšní. Ke svým záměrům vytvářeli vlastní ozbrojené skupiny a současně usilovali o to zmocnit se represivních mechanismů státu. Jejich noví pokračovatelé mají nepochybně totožné cíle.

Jaká jsou možná řešení?

Nevytěsňovat chudobu a vrátit jí její důstojnost. Vytvořit společnost přívětivou vůči chudým. Odstraňovat bariéry, podobně jako to děláme pro fyzicky hendikepované. Radikálně snížit státem vynucované standardy, které prodražují náš život, např. zvýšit dostupnost bydlení tím, že stát nebude vynucovat, co všechno musejí nové domy splňovat, takže se bydlení v rodinném domě stává luxusem i pro střední vrstvy.

Společnost nemá definovat, co tvoří kvalitu života, ale stanovit a vynucovat taková pravidla, aby každý mohl svobodně hledat své vlastní štěstí.


Viz také Proč Evropané nemají děti? Chudoba není tolerována!