Předevčírem (6. 9. 2007) zemřel Luciano Pavarotti. Měl jsem ho rád, ale k napsání tohoto textu mě přiměla skutečnost, že nesdílím hodnocení jeho umělecké osobnosti, které je v těchto dnech slyšet ze všech stran. Nekrology jsou plné bombastických superlativů, ale mně vyvstává na mysli citát Kurta Adlera, sbormistra a dirigenta Metropolitní opery v New Yorku: "Mnozí instrumentalisté a zpěváci staví sami sebe do popředí. Přestože to mohou být silné osobnosti a mistři svého žánru, ještě bych je nenazval skutečnými umělci. Skutečný umělec totiž musí být pokorný. Samolibost byla jádrem mnoha virtuózních kariér, ale byl to také konec ryzího uměleckého růstu." *)
Nekrolog The Sydney Morning Herald
Také se mi v této souvislosti vnucuje srovnání následujících dvou osobností – Pavarottiho a Louise Armstronga. Proč zrovna těchto dvou? Oba měli od přírody výjimečné hlasy – fascinující, nezaměnitelné, jedinečné. Ale když si je poslechneme, zjistíme, že v jejich uměleckém projevu je významný rozdíl, a není to jen otázka žánrů nebo polohy hlasu. Podle mě pro Armstronga platí, že zdrojem jeho uměleckého projevu je cosi autentického, co by asi Adler nazval vzpourou proti nepřízni osudu. V takových osobnostech vidí velké umělce, kteří se stali tím, čím jsou, zdoláním zdánlivě nepřekonatelného protivenství. Uspokojení podle Adlera není dobrý podnět k umění.
Pavarotti byl nepochybně výjimečný zpěvák. Možná milý a příjemný člověk. Určitě méně konfliktní než jeho rodák Franco Corelli, který oblažoval operychtivé obecenstvo generaci před ním. V době dnešní popkultury Pavarotti uměl ty nejvděčnější árie z oper naservírovat masám, což se dnes chválí jako popularizace vážné hudby. Je to ale také určitě výhodný byznys, když se autoři těchto skladeb nemusejí žádat o svolení interpretovat jejich díla ani jim platit. Dokonce si můžete vybrat, že si vezmete, obrazně řečeno, z písničky jen chytlavý refrén.
Ještě bych ke srovnání přibral jednu hudební osobnost – Boba Dylana. Dylan na rozdíl od předchozích dvou umělců hlas od Boha neměl (někdo dokonce řekl, že mňouká), ale přesto měl co říct milionům lidí a jeho autentický hudební projev je dodnes strhující.
Myslím si, že Adlerův text o motivaci k uměleckému projevu, který napsal před více než čtyřiceti lety, je hodně nadčasový.
*) Adler, K.: The art of accompanying and coaching. Minneapolis, University of Minnesota Press 1965, s. 182.
