Vím, že už toho bylo hodně napsáno o americkém radaru, ale rozhodl jsem se zveřejnit jako příspěvek k tomuto tématu recenzi na knihu, která vyšla v New Yorku v roce 1971. Text je součástí přípravy k rozsáhlejší biografii neobyčejně zajímavé osobnosti Iry Arthura Hirschmanna (1901–1989). Rusko na svou imperiální politiku nikdy nerezignovalo a Evropa bez Ameriky by pro něj byla snadným soustem, proto jsem jednoznačně pro americkou přítomnost na našem území.
Ira Arthur Hirschmann – obálka knihy Rudá hvizda nad Betlémem. Sovitský vliv na Blízkém východiSimon and Schuster
Hirschmann, Ira: Red star over Bethlehem: the Soviet influence in the Middle East. New York, Simon & Schuster 1971, 192 s.
Kniha má 192 stran A5 v pevné vazbě s přebalem. Hirschmann ji dělí do čtyř částí. V první rozebírá ruské záměry na Středním východě, v druhé popisuje strategii zvyšování ruského vlivu v regionu, ve třetí konsolidaci dosažených pozic. Čtvrtá část – Rusko vyzývá Spojené státy – působí spíše jako epilog, ve kterém Hirschmann apeluje na tvrdý postup americké zahraniční politiky vůči Rusku, vypočítává všechny negativní důsledky politiky ustupování (appeasementu) a všechny úspěchy, které byly v minulosti výsledkem pevného postoje.
Hirschmann v knize hodnotí politické faktory, které dovedly svět na pokraj dalšího možného holokaustu: ruské hlasování o Izraeli v OSN, suezskou krizi, zákulisí šestidenní války, zápas o moc v oblasti silných ropných zájmů, zvyšování sovětských námořních základen a vojenských poradců v regionu nebo sovětskou kontrolu nad raketovou základnou 20 mil od Suezského průplavu. Popisuje kořeny terorismu a jejich ruské zázemí i své setkání s teroristy.
Hirschmann zdůrazňuje, že tam, kde Washington zaujal pevný postoj proti sovětskému postupu a jejich záměrům, Rusko se stáhlo. Tam, kde americká politika zakolísala, Sovětský svaz se důrazně prosadil.
Jako dobrý přístup uvádí Hirschmann následující příklady:
1. Díky Marschallovu plánu se Trumanovi podařilo Řeky a Turky vymanit z ruského vlivu a zastavit v těchto klíčových zemích expanzi komunismu.
2. Prezident Eisenhower bezprostředně reagoval na ruskou blokádu Západního Berlína okamžitým leteckým mostem, a tak ochránil Západní Berlín před komunistickým područím.
3. V roce 1958 prezident Eisenhower a ministr zahraničí Dulles bez zaváhání poslali námořní pěchotu k břehům Libanonu, aby učinili přítrž plánům osy Moskva-Káhira na ovládnutí nezávislého Libanonu. Výsledkem byl nadále nezávislý Libanon.
4. V roce 1962 se prezident Kennedy razantně postavil proti sovětským pokusům o umístění řízených střel na Kubě, 90 mil od území Spojených států. Moskva se stáhla a odstranila hrozbu.
5. Během šestidenní války preziden Johnson ostře a jasně přes horkou linku Moskvě sdělil, kde Spojené státy v arabsko-izraelském konfliktu stojí. Sověti se dovtípili a opustili možnost vojensky intervenovat na straně svých arabských spojenců.
6. Prezident Nixon v září 1970 rázně jednal během občanské války v Jordánsku, kdy syrské a irácké vojenské jednotky hrozily, že teroristům pomůžou ke svržení jordánského krále Husseina. Prezident osobně navštívil jednu z lodí šesté flotily amerického námořnictva ve středomořské oblasti, uvedl do pohotovosti americké výsadkové jednotky v Německu a Turecku a vyjádřil pochopení s přesuny izraelské armády k severním hranicím s Jordánskem. Kreml se poté stáhl a Irák a Sýrie upustily od vojenských operací.
Jako opačné příklady uvádí tyto:
1. Prezident Roosevelt na Jaltské konferenci selhal a nevyjádřil pevný postoj vůči Stalinovi. Americké pozice tak zamrzly do studené války.
2. V suezské krizi v roce 1956 Američané selhali v nastolení pevného postoje a opustili své přátele. Ztratili vůči Rusku a Egyptu a vzkřísili Násira.
3. V roce 1969 USA selhali v Libanonu, když prozápadní země byla znovu ohrožena, že vládu nad ní převezmou guerilly vyzbrojené Sověty a podporované Egyptem. Výsledkem bylo, že libanonská budoucnost visela na vlásku.
4. V roce 1969 Američané přijaly ruský požadavek, aby ostatní velmoci mohly mluvit do uspořádání na Středním východě, čímž usnadnili Rusům politicky ovládnout tento prostor.
Hirschmann se domnívá, že Rusové se pokoušeli uskutečnit dávný imperiální sen Kateřiny Veliké o ruském obsazení přístavů ve strategických vodách Středomoří.
Kniha obsahuje záznam Hirschmannova setkání s generálem Násirem*, který je snad jediným podobným rozhovorem, který tento zakladatel a vůdce arabského nacionalismu poskytl nějakému Američanovi židovského původu.
Kniha Rudá hvězda nad Betlémem představovala ve své době nový pohled na náhlou zkoušku jedné z nejproblémovějších a nejneklidnějších oblastí na světě.
* Gamál Abd an-Násir, egyptský prezident (1956–1970)
Zdroj:
Hirschmann, Ira: Red star over Bethlehem: the Soviet influence in the Middle East. New York, Simon & Schuster 1971, 192 s.
Kdo byl Ira Arthur Hirschmann
Ira Arthur Hirschmann (1901–1989) byl významný a úspěšný muž mnoha talentů. Byl obchodník, ale také diplomat, protinacistický bojovník, ale také průkopník rozhlasového vysílání a respektovaný autor řady publikací. Základní téma jeho života a jeho nejhlubší vášeň však byla hudba. Jako zakladatel a prezident vlivných „New Friends of Music“ otevřel bohatý svět komorní hudby americké veřejnosti. Hirschmann spolupracoval s mnoha hudebními velikány 20. století, mnozí byli jeho osobní přátelé. V jeho pamětech se objevuje Artur Toscanini, Artur Schnabel – u kterého studoval klavír, Bruno Walter, Lotte Lehmannová, Arnold Schonberg, Rudolph Serkin, Béla Bartók a mnozí další. Hudba pro něj byla životodárný zdroj, který často hrál rozhodující roli ve všech jeho aktivitách. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století pomohl mnoha hudebníkům z Evropy uprchnout před nacisty.
Jeho protinacistické aktivity začaly už v polovině třicátých let 20. století, když jako obchodní manažer zorganizoval první americký bojkot zboží z hitlerovského Německa. V letech 1933–1947 byl blízkým spolupracovníkem newyorského starosty Fiorella H. LaGuardia, jednoho z nejoblíbenějších politiků Ameriky 20. století. V roce 1942 byl jmenován do Národní válečné rady práce (National War Labor Board), později sloužil ve Válečné radě pro uprchlíky (War Refugee Board).
V roce 1944 jako speciální Rooseveltův vyslanec v Ankaře pomáhal zachraňovat tisíce židovských uprchlíků z Rumunska, Bulharska a Maďarska. V Turecku organizoval transporty židovských uprchlíků z Rumunska a dalších zemí do Turecka a dále do Palestiny. Přesvědčil papežského nuncia v Turecku Angela Roncalliho (pozdějšího papeže Jana XXIII.), aby diplomatickou cestou dopravil do Maďarska tisíce falešných křestních listů a Židé se tak s nově nabytou identitou vyhnuli deportacím do vyhlazovacích táborů. Těsně po válce se jako diplomat staral o osudy 1,5 až 2 milionů evropských Židů, kteří se už nechtěli nebo nemohli vrátit do svých původních domovů. Dvě třetiny z nich nakonec odešly do Izraele. Byl generálním inspektorem UNRRA (Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu).
Po válce se stal jednou z předních autorit v otázkách Středního východu. Podnikl nesčíslné návštěvy tohoto regionu, navštívil všechny arabské uprchlické tábory a jednal s každou hlavou státu v této oblasti. Zpracovával studie o Středním východě pro americkou vládu, OSN a pro americké námořnictvo. O tomto tématu napsal řadu knih. Také přednášel na vysokých školách a byl ředitelem nezávislé rozhlasové stanice WABF.
Hirschmann během svého života vykonal obdivuhodné dílo, ale informace o něm se musejí doslova dolovat. Abych něčím přispěl k jeho publicitě, získal jsem všechny jeho knihy z amerických antikvariátů a postupně doplňuji informace o této neobyčejně zajímavé osobnosti na webovou stránku, kterou jsem jí založil.
