Teď mě mrzí, že jsem ho u té popelnice nevyfotil,
ale říkal jsem si, že se nehodí fotit někoho, kdo vybírá jídlo z
popelnice. Karel však působil naprosto uvolněně a přesypával kusy jídla
z jednoho sáčku do většího a s uspokojením prohlásil: „Žádná krize
není.“ Když jsem obhlédl jeho igelitky, dal jsem mu za pravdu.
Kdo zná Karlův životní styl, musí potvrdit, že vypadá ve svých
pětašedesáti letech neuvěřitelně vitálně a spokojeně. Troufám si říct,
že lépe než řada jeho vrstevníků. Vzpomínám si, že v psychicky
nejhorším stavu jsem Karla viděl na začátku devadesátých let. Byl
naprosto dezorientovaný. Všichni se najednou začali starat sami o sebe
a to, aby pomohli nějakému "exotovi", nikoho ani nenapadlo. Karel se
vydal na čas do světa a dneska se zdá, že je v pohodě. Je houževnatý,
vytrvalý, drží se svého osvědčeného životního stylu i způsobu oblékání
a rozhodně mu nechybí humor.
Mám ve zvyku naslouchat starším a zkušenějším. Když Karel říká, že
žádná krize není, něco na tom bude. Rozhodně to nebude krize, která by
se odrazila v obsahu našich popelnic.
Chtěl bych vám představit ještě jednoho staršího a zkušenějšího
kamaráda z mého rodného města. Bedřich Budil je výtvarník. Ve svých
obrazech popisuje pitoresknost doby, ve které žijeme.
Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (polyptych), 1984, olej, plátno, 131 x 368 cm. Autor
dílo komentoval, že je to Evropa od Západu na Východ. Celý obraz je
smetiště ve zdevastované krajině. Plátno by se také dalo nazvat
"Entropa" - jako alegorie civilizační entropie. Vzniklo však o
pětadvacet let dříve než Černého plastika.
Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Bedřich má rád romantického malíře Friedricha (1774-1840), zde použil motiv jeho obrazu jako kontrast ke zdevastované krajině.
Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Další
motiv: panenka vyhozená na smetišti je až příliš živá. Vybavuje se mi
Horáčkův text: "Narveme do popelnic!“ Bedřich to kdysi komentoval, že
lidi jsou materialisti, a právě proto, že jsou materialisti, nemají
úctu ani k věcem.
Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Tato část má symbolizovat Východ - močály a spáleniště.
Abych doplnil pohlednici naší doby z Jindřichova Hradce, budu citovat
ještě jednoho oblíbeného rodáka, sbormistra a dirigenta Metropolitní
opery v New Yorku, se kterým jsem se seznámil bohužel až po jeho smrti,
a jehož text mám jako motto svého blogu:
"V našem světě rychle se měnících hodnot (vítaných změn, které přináší
technický a vědecký pokrok) podléhají změnám také duchovní, morální a
umělecké hodnoty, ovšem daleko pomaleji a ne vždy k lepšímu.
Těžko říct, co přinese budoucnost. Rád bych si dovolil vyjádřit názor,
že nový horizont nám může otevřít pokorný zájem o vnitřní či duchovní
hodnoty. Naše technologické pokroky by nám měly poskytnout více času –
budeme totiž potřebovat kulturu, abychom si to všechno mohli dovolit."
— Kurt Adler, 1965